Kolombo je zvláštní město. Je sedmkrát menší než Ostrava a přitom má dvakrát tolik obyvatel. Ta hustota je citelná na každém kroku. Několik koloniálních staveb prohrává boj s betonem, jehož jediným posláním je účelnost. Námi objednány “hotel” je toho krásným příkladem. Hnusný, oprýskaný, s úzkým schodištěm a podivným zápachem, na který upozorňujeme správce. Ten usilovně čichá a tváři se, že absolutně nerozumí našim připomínkám. Jana se ujímá slova a vysvětluje pánovi, že ten smrad asi souvisí s všudypřítomnou plísní na stěnách. Muž se váhavě rozhlíží a suše konstatuje, že to je asi od deště. Zatímco my odcházíme, on má výraz člověka, který spatřil jednorožce.
O pár bloků dál je to výrazně lepší.
V centru poprvé potkáváme prodejny s alkoholem. Temné místa s obsluhou schovanou za mřížemi a podivnými lidmi s tupými výrazy v těsné blízkosti. Ti šťastnější postávají v rozích a popíjejí pálenku, další se snaží z již odhozených láhvi vysát nedopité kapky. Při tom pohledu člověk ztratí na jakoukoliv konzumaci chuť. Na chvíli. Kupuji první zdejší piva po 27 korunách a od místní alkoholické komunity získávám sáček k ukrytí plechovky. Jsem asimilován.
Místní trpí dojmem, a ne úplně falešným, že jsme výrazně bohatější než oni. A to si zaslouží, abychom platili více, a to především v pouliční dopravě. Naštěstí se tomu dá vyhnout, když si dopravu objednáváme skrz aplikaci PickMe nebo Uber, která funguje i na tuk-tuky a kola s řidičem. Bůh žehnej Internetu, zvláště pak SIM kartám s 15GB dat za 150Kč.
Ráno začínáme rozcvičkou, jejímž smyslem je umístění 4 osob a stejného počtu batohu do motorizované tříkolky (název tuk-tuk se rozšířil podle zvuku, který připomíná zvuk motoru). Jakmile se z vozítka na nádraží pod tlakem vysypeme, kupujeme jízdenky 2. třídy na vlak, jedoucí na vysočinu do vnitrozemí. Z toho co jsme viděli na obrázcích, čekáme dřevěné vagóny s počtem lidí násobné převyšující kapacitu vagónů. Místo toho přijíždí vlak, který by optikou Českých drah odpovídal označení InterCity. Pohodlná kožená sedadla, čisté záchody a jen tolik cestujících, kolik je sedadel. Místo nadšení se krátce dostavuje zklamání ze ztráty autenticity. Ale jen do doby než zjistíme, že stejně jako dříve jsou ve vlaku otevřená okna i dveře a vlak se stejně líně táhne rychlostí nepřevyšující 30km/h. Krajina se brzy stává zelenou, hornatou a plnou čajových polí.
Vím, že kolonizace není úplně cajk, ale to co tady po Portugalcích a Holanďanech vytvořili Britové je prostě interesantní. Klikatá železniční trať stoupající do výšky téměř 1900 m.n.m., která dříve sloužila k přepravě čaje a kaučuku je fascinující. Jedeme do městečka Ella vzdáleného cca 250 km téměř 8 hodin, ale užíváme si každou minutu.
Ella je umístěna mezi zelenými kopci a vodopády.Nádherné místo plné zeleně a čajových plantáží kazí jen rušná hlavní ulice přeplněná restauracemi, obchody a lidmi snažícími se prodat cokoliv za nesmyslné ceny. Jakmile se ale ztratíme v jedné z bočních ulic, vše se v dobré obrací a jediné co nás obklopuje jsou hory a klid.
A ten krámek s mřížemi je ve městě také.
Komentáře
Okomentovat