Brazílie - díl 7. (poslední)

K městečku Lidice jedeme krásnou horskou cestou kolem rančů s rozlehlými pastvinami. Tam, kde se dříve pěstovala káva se dnes pasou stáda hubených Zebu. Bílé krávy s hrbem rozhodně chutnají lépe, než vypadají. 

Na cestách mě baví přítomnost neuvěřitelného množství Volkswagenu Type 2. Tenhle skvělý mikrobus se v Brazílii vyráběl od roku 1957 až do roku 2013, což z něj činí nejdéle nepřetržitě vyráběný model v automobilové historii.

Trochu mě uklidňuje, že nejsem starý a nostalgický, to auto se líbí i dětem.

Lidice leží v horách, v malebném údolí ve výšce asi 600 metrů nad mořem.

Městečko s pěti tisíci obyvateli a základní školou Dr. Beneše se svého původního jména zbavilo v roce 1944 a podobně jako jiná města po světě tím zde lidé vyjadřovali solidaritu v rámci kampaně „Lidice budou žít“. 

Nutno přiznat, že kromě obdivuhodné solidarity byl v tomto případě na  pozadí ještě jeden sobečtější důvod. Upadající město doufalo, že změnou jména dojde k přilákání Čechů, kteří byli v té době považováni za velké průmyslníky, a tím k výstavbě továren a nové prosperitě regionu. No, nestalo se. 

My podporujeme alespoň místní živnostníky útratou v kavárně. 

Je s podivem, že největší exportní země kávových zrn na světě vaří kávu takové chuti, že by si i Ital dal raději čaj. 

Já bych ještě dodal, že vaření kávy jde místním skoro stejně dobře jako vaření piva. 

Pokud má u nás limonádové pivo Budvar nějakých 22 jednotek IBU (Internationl Bitterness Units, vyjadřující hořkost piva), případně skutečné pivo Radegast 38 jednotek, tak zde jsem během rozsáhlého průzkumu nenašel pivo, překračující číslo 10.

Vařit pivo bez chmelu je zvláštní nápad. 

Cestou kolem jaderné elektrárny Angra pokračujeme do naší další zastávky u města Paraty.

Brazílie získává většinu elektřiny z vodních zdrojů, ale ty jsou většinou daleko od místa spotřeby, což není jednoduché pro přenosovou soustavu. Jádro bylo jasnou volbou. Zatím se jim podařilo postavit dvě atomové elektrárny, přičemž rozšíření Angry o třetí blok se plánuje dlouho jak rozšíření Dukovan. Také s podobnými výsledky.

Město Party je nádherné. Nějakým zázrakem si zachovalo původní koloniální architekturu z 18. a počátku 19. století a dnes je na seznamu světového dědictví UNESCO. Přístavní město, které dříve naplňovali otroci proudící do zlatých dolů, dnes nahradili pouliční umělci, kavárny a restaurace. Díky blízkosti moře potkáváme ve večerních ulicích i kraby. Ester odmítá tuto skutečnost přijmout a bokem chodící stvoření považuje za šváby. S hysterickým křikem město opouštíme.

Nevadí, stejně nám dochází hotovost a jedinou kartu Revolut, které byly zdejší bankomaty ochotny akceptovat, jsme museli přestřihnout, neb nám ji někde pomocí skimmovacího zařízení zkopírovali. 

Na účtu nebylo naštěstí dost peněz, takže první pokus banditů o výběr 300$ byl neúspěšný, stejně jako ty další. Chudoba je bezpečná. 

Další dny věnujeme odpočinku na pláži, pojídáním krevet a konzumací limetkové Caipirinhy. 

Kromě toho je zábavné sledovat místní plážovou módu. Všechny ženy nosí tanga, a to bez ohledu na věk, tělesnou konstrukci či hmotnost. Zadek prostě musí svět vidět. Mě to baví.

Zatímco brazilské zadky a jejich prezentace se od evropských liší, tak kultura chovu psů, je co do počtu chovatelů, obdobná. Vévodí střední plemena, která se zmenšují podle zastoupení páničkovy sexuální orientace ve společnosti. Psi se neuvazují před obchodem, ale mohou vjet ve speciálně upraveném vozíku dovnitř. Také v našem ubytování má majitel  dva kousky. Čárli a Piči se dětem líbí. Obzvláště pak volání na druhého z nich.

Naši poslední zastávkou je Ubatuba.

Letovisko, které ve svém okolí nabízí desítky pláží. Ty hlučné s klidným mořem i ty bez lidí s divokými vlnami Atlantiku.  

Pokud nás oceán neodnese, tak zítra letíme. 

Hezké to bylo.