Brazílii objevili Portugalci v roce 1500 vlastně náhodu při pronikání do východní Indie a jejich působení má takový standardní průběh - likvidace indiánů, dovoz otroků, katolizace prostřednictvím hrdlořezů se skvělými přesvědčovacími schopnostmi, těžba zlata a pěstování třtiny.
Osobně se mi líbí ta část historie, kde portugalský král v roce 1822 jmenuje svého syna Dona Pedra guvernérem Brazílie a vyšle ho ji spravovat.
Pedro je mladý, trošičku arogantní a docela ho zlobí, jak ho z Portugalska pořád někdo úkoluje. Tak se jednou hodně nazlobí a vyhlásí nezávislost Brazílie a sebe císařem brazilským. A protože Portugalci mají doma svých problému dost, tak mu tahle akce docela hladce projde. Jenže Pedrovi se zdá, že místo aby mu lid projevoval vděčnost, tak si pořád na něco stěžuje.
Nakonec se vytočí tak, že předá vládu pětiletému synovi a zmizí do Portugalska.
Pedrovi II. šla správa země už mnohem lépe a přestože ji slušně reformoval, tak si místní nevděčníci v roce 1889 usmyslili, že by monarchii raději vyměnili za republiku. Pedro tuší průšvih, tak ujíždí do Paříže, kde v chudobě umírá. Lidem se nezavděčíš.
Naši další zastávkou je Petropolis, kde měl Pedro II. své letní sídlo. Město v horách má díky německým imigrantům gotický šmrnc, byť náš čtyřhvězdičkový hotel Němci určitě neprovozují. Pokoj nemá okna a dveře od záchodu postrádají kliku.
Pedrův zámek je šik, sic děvčata brblají, že velikostně odpovídá spíše pánům z Hnojníka než brazilskému císaři.
Děti prahnou po moři, přesouváme se tedy na poloostrov Búzios, kde má pršet jen 35 dní v roce.
Přes hustý déšť a zatopenou dálnici se dostáváme na vytyčené místo, jehož krásu objevila Brigitte Bardot v roce 1964. Společenská smetánka byla novou lokací nadšena, místní rybáři podstatně méně.
Vitá nás poměrně živý turisticky ruch, zjevně se opírající stále jen o brazilské peněženky. Anglicky nepokecáte.
Plná zaměstnanost je místním fenoménem, takže místo parkovacích automatů pobíhají po celém ostrově dámy s kasičkami. Zaplacení je malou společenskou událostí, každý platící je odměněn nejen parkováním lístkem, ale také dlouhou a vřelou konverzací. Přesně to, co v tom vedru člověk ocení.
Pro ochlazení nakupujeme v obchodě dětem nanuky. Pokladní divoce gestikuluje, že tyhle nanuky rozhodně nejsou pro děti. Pochopili jsme, že jde o nějaký ochucený led, který se vkládá do sklenice a zalévá alkoholem. Děti propadají smutku, Jana odmítá položky vrátit do mrazáku. Přikupujeme sklenice a něco na zalití. Moc hezké odpoledne.
Komentáře
Okomentovat