V mikinách balíme stan, břicha plníme buchtou, která vyrostla ještě na českém pekáči a dětem namlouváme, že ta chuť je rozhodně v pořádku. Komu se to nezdá, může si ji pokapat limetkovým koncentrátem, čímž docílí vetší vláčnosti. Komu se to zdá pořád málo, dostne navíc kelímek vody.
Po prašné cestě přijíždíme do vádí Al Arbeieen. Fantastické místo, zcela prosté lidí, nabízí nejen potěchu oka, ale také slušný horolezecký výcvik. Pro dosažení cilé zdoláváme skály, prělézáme ohromné balvany, jindy se brodíme, a v jiných úsecích i plaveme. Je třeba také poznamenat, že se u nás statečně vyrovnáváme s emancipací, takže zatímco já táhnu svačinu, Jana vyfasovala na záda tříletku.
Odměnou jsou nám průzračná jezírka, klid a Vysočina, kterou už je třeba taky dojíst. Děti jsou pokrmem nadšeni - buď mají opravdu hlad nebo oslavují, že dojídáme poslední české zásoby.
O 200 kilometrů dál nás čeká další nocleh. Volba padá na parkoviště před vstupem do vádí Bani Khalid.
Kromě nás dostaly stejný nápad ještě posádky dalších tří aut. Zatímco oni ve dvojicích uléhali do střešních stanů umístěných na půjčených off-roadech, my jsem se opět v plné sestavě vyplňujeme stanu o půdorysu 1,8x2metry. Rodina se na dovolené opravdu sblíží.
Vádí Bani Khalid je zase úplně jiný šálek kávy - ke koupání už neslouží jezírka, ale jezera a o nějaké samotě to asi taky nebude. Prolízačky, altán i restaurace ale naštěstí zejí prázdnotou, za což vděčíme jednak brzké hodině, ale také počasí. Když je člověku zima v tričku, tak se do koupání zrovna nežene. Tedy, pokud nejste Češi.
My do jezera vstupujeme poté, co Ester do jednoho z nich upadá při focení památeční fotografie.
Kilometr dále do vnitrozemí nalézáme jeskyni. S kvalitním vybavením nemáme problém, takže zapínáne svitilnu na mobilu a zahajujeme sestup v žábkách. Po asi pěti minutách objevujeme nejen termální pramen, ale také pavouky a netopýry. Výstup na povrch už byl o poznání rychlejší.
Dalším bodem v itineráři je historické město Nizva. Zatímco většina lidí zde jezdí za historií a starými řemesly, my jsme si město oblíbili kvůli datlím. Skvělý výběr, skvělá chuť a k tomu káva s místními. Bavíme se o tom, co jsme viděli a vidět chceme a oni se zvědavě ptají na názvy hotelů, v kterých jsme bydleli. To, že stanujeme je nechalo ledově klidnými, ale to, že chceme jet 12 hodin autobusem na jih do města Salalah je rozhodilo tak, jako by jste od své kamarádky (třeba Lindy) slyšeli, že se chce vydat na kole do Dubrovníku.
Jinak se samozřejmě opět a zase
potvrdilo , že nejznámější Čech je ten Petr.
Dvacet kilometrů za městem je vesnice Tanuf. Je tam vádí, které se nám loni díky absenci pohonu 4 kol nepodařilo prozkoumat, takže si jedeme pro reparát. Místo pohonu kol řešíme překonávání rozlité vody. Ester opět připomíná profesionální plačku. Po příjezdu prvního toku nechceme riskovat duševní vývoj dcery a dáváme na její prosby, ať volíme raději brod po vlastních. Poprvé mě Ester přemlouvání, ať jdeme pěšky.
To ještě nevěděla, že stejně pojedeme přes řeku zase zpátky do vesnice, aby jsem si tam dali večeři a pak zase zpět, aby jsme si za řekou (na místním dětském hřišti) postavili stan.
Venku fouká tak, že nás u večeře místní přemlouvá, ať jdeme spát raději k němu. Odmítáme i po seznámeni s jeho domem, připomínající spíše bytovku. Není jednoduché mít 9 dětí, není jednoduché mít příliš hrdou ženu.
A když už máme tu čtyřkolku, musíme si zopakovat také přejezd pohoří Al-Hajar s vrcholem převyšující 3 kilometry, po rozbitých nezpevněných cestách. Loni nám zkrátila život o 2 roky, dnes se cesta nesla spíše v údivu nás tím, jak to mohlo loni to auto zvládnout.
Než v Muscatu vrátíme auto a nastoupíme do autobusu k celonočnímu přesunu, zastavujeme se ještě v Rustaku. Že je uprostřed města mešita, není zarážející, ale tady před mešitou vyvěrá teplý pramen, který je nasměrován do vykachlÍkovaného kanálu nad kterým jsou výstavěny kóje pro osobní hygienu. Čím vzdálenější kóji od pramene máte, tím čistota vody klesá. Ženská část je až za dvacítkou mužských.
Kvalitu vody zlepšuje fakt, že je zakázáno mýdlo. Ono není ani potřeba, protože teplota vody je natolik šílená, že očista probíhá v podstatě spařením.
Do Muscatu už jedu s novou barvou kůže.
Trochu dramatu se tady také odehraje. V depu autobusové společnosti nám oznamují, že noční spoj už je vyprodaný, ale že můžeme jet ráno. Rozčílením mi vypadává zub, což zaujme prodavače lístků natolik, že mi prozradí, že existují i jiné společnosti, které by mě tam mohly dovést a laskavě prozrazuje i lokaci, kde je najdeme.
Chytáme taxi a řítíme se na místo určení. Čas běží, nervozita stoupá a představa neplánované noci na lavičce zastávky nikoho neláká. Hned u stánku první společnosti se nás ujímá ochotný Ind a prodává nám listky. Za chvíli dorazí opět taxikář, aby mi předal zpět mobil, který jsem v jeho voze nechal. Loučíme se a řidič slibuje, že až bude jednou Sultán, všichni Češi budou jezdit do Ománu zdarma. Buď jim chybí zábava nebo mobily.
Komentáře
Okomentovat