Přesto, že cesty byly ráno rozbité, nedaleká pláž zůstala po přívalech vody netknuta. Kilometry bílého písku jen pro nás a jeden cizí stan. Jeho přítomnost mi byla zdůrazněna, abych si uvědomil, že stanování je v Ománu naprosto normální. Po chvíli se ukázalo, že se jedná o stan plážový, přičemž jeho obyvatelé rozhodně nevypadali, že by byli ochotni ochotni trávit v něčem takovém noc, pokud není vyhlášen válečný stav.
Dětské nadšeni z písku a vln bylo umocněno sdělením, že moře je teď naší novou koupelnou, a je tedy nutné k němu takto přistupovat.
Delfíni se neobjevili, ale spravil to nanuk.
Odpoledne se přesouváme k městečku Tiwi, jehož blízká pláž nám poslouží jako tábořiště a také je to výchozí bod do vádí Al Arbeieen. Kdo od loňska zapomněl co je vadí, tak si dovolím připomenout, že se jedná o vyschlá koryta řek, pokrytá obrovskými balvany, kterými voda teče už jen sporadicky, třeba za deště. Obvykle je tam však nějaký pramen vytvářející mezi kameny jezírka a vodopády zdobená přítomnosti palem. Fajné to je.
Během přesunu však narážíme na drobný problém - cestu už si nepřivlastňují jen jezera, ale také řeky. Počáteční strach ze souboje z rozlitou vodou rychle odplouvá a místo něj stříká adrenalin pumpováný křikem Kristiny: “ještě!”.
Řeky jsou stále širší a hlubší a nikdo už nemá chuť přemýšlet o navrátu a hledání jiné cesty. Až v momentě, kdy před námi spatřujeme auto zaparkované ve středu řeky, zastavujeme. Vlastníku vozu probíhájicími po souši jdu vstříc. Poprvé v životě se setkávám s Finem, a musím říct , že ti lidé nemají vůbec smysl pro humor.
Přesto, že jsem se ho snažil rozesmát a rozptýlit, byl stále trudomyslný. Zatímco můj ostrovtip mu nepomohl, místní v několika vozech organizujicí záchranou operaci už asi ano. Ester se po tomto prožitku začala hroutit. Pláč, hysterie a prosby nás měly donutit k navrátu. Maminka uklidnila dceru tím, že tolik vody, aby jsme umřeli tam zase není, a to nejhorší, co se může stát je, že si tatínek vezme úvěr na vytažení, odbahnění a vysušení vozu.
A tak jsme jeli dál a cíle dosáhli, aniž by jsme museli prodat něčí ledvinu. Nutno přiznat, že zásluhu na tom má rada místních, kteří nám ukázali jak tyhle toky zdolávát.
Ranní předpověď hrozící dalšími srážkami už iPhone pozměnil, takže nás čekala klidná noc na pláži, byť jsme s jistou ostražitostí raději vybírali místo, kde nehrozí sesun písku ani kamení.
Statistika byla opět překonána, takže nás celou noc bičoval déšť tak intenzivní, že nám chvílemi dělal i společnost ve stanu.
Prostě země, kde nikdy neprší.
Komentáře
Okomentovat