Když se nám v Muscatu nakonec podařilo koupit lístky k přeprvě, tak jsem se dopravce ještě opatrně tázal na staří autobusu. Prý nebude nový, ale starý taky ne, prostě “medium”. Po příjezdu zjišťuji, že tohle “medium” je už pěkně vypečené. Ideální volba na 1000 kilometrů dlouhou cestu. Záhy jsme pochopili, že touhle společností jezdí jen námezní dělníci z Bangladéše, Pákistánu či Indie. Bělocha v autobuse zjevně neviděli, což nám dávali najevo nezaslouženou uctivostí. Pronikáme do přistěhovalecké subkultury, která má vlastní restaurace, obchody i své nelegální taxi. V autobuse nejsou na tu vzdálenost nutní ani dva řidiči nebo něco jako bezpečnostní přestávky. Řidiče udržuje při životě neustálá telefonní konverzace s ostatními šoféry a teplota autobusu nepřesahující 16 stupňů.
Po 12 hodinách cesty vystupujeme v Salalahu a ohříváme se v končící noci. Potřebujeme se dostat ještě na letiště, kde máme objednané auto. Přistěhovalci nás seznamují s možnostmi: taxi za 400Kč, jejich taxi za 180Kč, případně MHD za 50Kč na rodinu. Volba je jasná, stačí vzít těch pár švestek a přenést je na nedalekou (ten výraz mi přijde poměrně korektní) zastávku.
Je pátek, den pracovního klidu, jedeme sami.
Získáváme auto a následně i klíče od pronajatého bytu. Pokud Janu něco nepopadne, mohli bychom si nabytého komfortu užívat až do konce pobytu.
Na Salalah a jeho okolí máme vyhrazených zbývajících 9 dní. Jen bílé pláže bez lidí, tyrkysové Arabské moře a skvělé jídlo za ceny, které jsem ochoten akceptovat i já.
Tohoto scénáře se držíme hned po příjezdu; rodinný oběd za 200Kč a pak moře. Městská pláž má asi dva kilometry, barvu i vzhledem připomíná mouku a lemují ji palmy. Jsme tu sami. Ještě Plzeň a jsem blízko nirváně. Tady by byl možná výhrou i Braník.
Také sobota má obdobný scénář, jen ho realizujeme asi hodinu cesty za městem. Pláže v Fazayah jsou malé, oddělené malými útesy a schované pod horským úbočím. Kýč jak bič.
Jediným dobrodružstvím toho dne tak byl nákup oběda. Přinutit indického prodavače k tomu, aby nám jídlo zabalil s sebou, bylo těžší než plutonium.
Neděli si zpestřujeme výletem za kadidlovníky. Tento historicky zdroj ománského bohatství je dnes už v knize ohrožených druhů. Zakrslý strom není nijak zvlášť impozantní, nicméně nám přináší zábavu na několik dalších hodin, když se snažíme pryskyřici odstranit z povrchu Esterčina těla. To děvče má talent.
Je třeba zchladit hlavu, přesouvame se k prameni Sahalnoot. Pramen zde mezi skalními stěnami plní malé průzračné jezírko. Když přicházíme, jsou tu jen dva lovci fotografií ptactva. Ptactvo mělo zřejmě sluch i pud sebezáchovy, takže po příchodu našich dětí fotografové smutně balí přístroje. Jediným problémem pak zůstává, jak vysvětlit dětem značku s nápisem “Swiming strictly prohibited” a ilustračním obrázkem. Nakonec zůstáváme u volného překladu “Zakázáno plavat těm, co plavat neumí”.
Pak už jen jídlo a moře.
Je nám tu dobře. Kristina je nadšena z všudypřítomných velboudů, Ester z krevet, já z toho, že už nespím na nafukovací matraci a Jana má mě, takže musí být nadšená pořád.
Komentáře
Okomentovat