Cesta z Dubaje

Dva kufry, jedna 120 litrová taška, příruční zavazadlo a k tomu dětská autosedačka. S tímhle nákladem je každý přesun vyloženě radost. 

V Dubaji ukazuje čas o 3 hodiny více než doma. Než se naše karavana dostane na pokoj a Jana nasytí holky domácími řízky s bramborovou kaší, je hodina po půlnoci. 

V 6:15 zvoní budík a my nadšeně vstávame do deštivého dne k dalšímu přesunu. Ano, i tady může pršet.

Zatímco se řidič hotelového taxíku seznamuje s tím, jak se v autě ovládají stěrače, já se mu snažím vysvětlit, kam jedeme. Autobusovou zastávku společnosti Oman National Transport neznal, zjevně zde hoteloví hosté moc často nejezdí. Když se náš obtloustlý šofér dozvěděl, že pojedeme autobusem 6 - 8 hodin do hlavního města Muscat, tak se orosil a odvětil, že tak dlouho by nevydržel sedět. Tak nevím, jak zde vypadá pracovní doba taxikáře...

Po příjezdu na místo bylo něco jinak než minule - chyběl autobus a z kanceláře dopravní společnosti zůstal jen nápis na oprýskané zdi. 

Naštěstí se zde zjevil stařík se zjevem kouzelníka Čáryfuka, který věděl, kde autobus nově zastavuje. 

Nasledovala scéna jak z filmu Nothing Hill, když se zamilovaný knihkupec snažil zběsilou jízdou Londýnem dostihnout před odletem Julii Roberts. Šťastný konec knihkupce neminul, stejně jako nás.

Po dvou hodinách jízdy jsme u ománských hranic. Stejně jako loni následuje důkladná prohlídka zavazadel. Když celník vyhrabává první Vysočinu, s odporem operaci končí - na další kontakt s vepřovým zjevně nemá sílu. 

To nejdůležitější z dnešního dne nás ještě čeká. Musíme přemluvit vízové pracovníky, že nechceme standardní placená turistická víza, ale neplacená, která by měla být teoreticky dostupná všem, kteří do Ománu přicestují z dubajského letiště. Loni nás s tím nápadem rychle vyhodili s odůvodněním, že jsme nepriletěli na centrální letiště a tak musíme platit. Této chyby jsme se vyvarovali, takže jsme s napětím očekávali, jaký důvod si vymyslí letos. 

V rámci příprav na souboj jsem se  vybavil anglickou i arabskou verzí pravidel vstupu do země z internetových stránek Omanské policie, kterou jsem ihned zaútočil na úředníka. Papír si pozorně přečetl, vrátil mi ho a s milým úsměvem se dožadoval peněz. 

Do hry vstupuje Jana. Úředník není zjevně zvyklý komunikovat s ženou, a už vůbec ne s vytočenou, o hlavu vyšší, která s veškerým odhodláním brání rodinný rozpočet. 

Do země jsme vstoupili bez ztráty jediného ománského rijálu.