Omán IV.

Dalších 400 km napříč pouští není příliš zábavných. Děti se nám naštěstí starají o bohatý program soustavnými hádkami. Jsou to zlatíčka. 

Jediným pozitivem na překonávání zdejších vzdáleností je cena benzinu. Litr přijde na příjemných 10Kč. 

Když jsme komukoliv z místních řekli, že našim dalším cílem je Salalah, vždy to vzbudilo v lehkých modifikacích stejnou reakci.

O: “ Teď není vhodná doba na návštěvu. Salalahu.”

M: “Proč?”

O: “Pršet tam začíná až v červnu.”

M: “Ale my nemáme rádi déšť.”

O: “My tady všichni milujeme déšť”

Zatímco turistická sezóna tady začíná v době letních monzunů, kdy se zde jezdí chladit půl Arábie, my jsme zde dorazili v době stálého slunečního svitu, 30 stupňových teplot a téměř neobsazených ubytovacích kapacit. Asi i dík tomu bydlíme ve dvouložnicovém apartmánu za 500Kč za noc. Toho využily děvčata, obsadili s maminkou manželskou postel a mě poslali do protější ložnice. 

Pláž ve městě je zvláštní. Je široká, dlouhá, s bílým pískem i palmami, ale přesto něco chybí. Lidé.

Co nejdiskrétněji se převlékáme (byť Jana vypadá z mešity v zádech krapet nervózní) a vrháme se do vln. Tyrkysová voda nás hýčká 28 stupni. Děti jsou nadšené, na většině našich mimosezónních dovolených se s touto teplotou vody setkají možná v koupelně. 

Místní přichází až po páté hodině. Na pláži se korzuje, hraje fotbal, ale nikdo se nekoupe. Jen občas se má chuť nějaký muž vrhnout do moře, když vidí Ester ve vlnách. Nějak nechápou, že i děti mohou plavat. 

Večeříme již tradičně v indické restauraci. S trochou statistiky a demografie, se pokusím vysvětlit proč. V Ománu žije necelých 4,5 milionu obyvatel, přičemž Ománců je z toho jen necelých 2,5 milionu. Zbytek tvoří cizinci, a to zejména z Indie, Bangladéše a Filipín. Průměrný plat Ománce dosahuje 50tis. Kč, o čemž se ale může jen zdát zbytku pracujících cizinců, zaměstnaných zejména ve službách. A právě k této ekonomické skupině zde máme nejblíže, protože jsme schopni v jejich podnicích nasytit a napojit rodinu za 300 korun. Prostě, jasná volba. 

Je čas jít spát.

Až při ulehnutí zjišťuji, že zdánlivě normální postel, kterou mi děti přidělili, nemá ani 180cm. Za co?!