Představa, že po posledním zpěvu muezzina ukončí místní pikniky a odeberou se do svých domovů, byla hodně lichá. Tohle místo může z pohledu ruchu a hluku směle konkurovat Stodolní ulici. A my uprostřed toho stanujeme. Skvělá volba místa. Je neuvěřitelné, jakého veselí dosáhnete jen z kávy a přeslazeného čaje. Ve čtyři se vše konečně uklidňuje, v šest už se přichází koupat nová várka. Zatímco s Janou trpíme spánkovou deprivací, vyspané děti našemu stavu vůbec nerozumí.
Teplá lázeň s místními mě probírá, byť jim asi narušuji zvyklosti příliš krátkou nohavičkou trenek. Kluci jsou ale velkorysí a pohled na má odhalená kolena velkoryse přehlížejí.
Dnešní noc si dopřejeme postel. Už doma jsme si našli ubytování v pohoří Al-Hadžar, které se svým nejvyšším vrcholem Džabal aš-Šám (3028m), odděluje přímořské planiny od pouštních oblastí. Navigace nicméně odmítá pohoří přejet a jediná nabízená trasa celý masiv objíždí.
Zkoumáme satelitní snímky hor, na kterých jasně rozeznáváme cesty. Navigacím se zjevně nedá věřit, plánujeme vlastní trasu.
Horská cesta se z asfaltu rychle mění ve štěrk, rovina v příkrá stoupání. Potkáváme první 4x4, kde nás místní přesvědčují k návratu. Od cíle už nás dělí jen 28km a dokonce i navigace přiznala, že tu cesta vede, byť ji odhadla na 4 hodiny. Cesta se zhoršuje a nám se vybavují texty od Martina Jaroše (http://www.jarosovi.cz/oman/), který jel po stejné cestě a jeden odstavec svých zápisků věnoval chvále svého off-roadu. Je to napínavé, ale má to svá pozitiva: hory jsou nádherné, stejně jako výhledy a děti strachy nemluví. Navíc jim sevřené žaludky neumožňují ani zvracet.
Jsme 10km od cíle, když se objevuje značka zakazující pokračovat v cestě autům bez pohonu všech kol. Váháme, ale nikomu se už po stejné cestě nechce vracet. Asi proto, že nevíme, co nás čeká. V protisměru přijíždí mohutná Toyota s Evropany. S řidičem konzultuji možnost další cesty. Sice je vidět, že nechce mít na svědomí život rodiny, ale připouští, že i s našim vozem se to při troše štěstí a zkušeností s řízením v horách zvládnout dá. Zkušenosti toho typu sice nemám, ale štěstí mi v životě rozhodně nechybí.
Zvládli jsme to. Ve zdraví a plní dojmu jsme u našeho ubytování ve výšce 2000mnm, kde za chatku s třemi postelemi a polopenzí platíme přijatelných 2000 Kč. Pokud bude platit rovnice, že se platí korunu za výškový metr, tak se mi bude u moře moc líbit.
Odpoledne ještě sjíždíme (už po asfaltu!) do Wadi Ghul, což je ománský Grand Canyon. Nevím jak originál, ale tenhle je úchvatný.
Po večeři upadáme do bezvědomí sladkého jak omanský čaj.
Tak zase zítra.
Komentáře
Okomentovat