Opustili jsme Dubai a vyrazili
na šest hodin dlouhou cestu do ománského Muscatu. Čtyřproudé dálnice byly téměř
prázdné a tak jsme po dvou hodinách cesty přijeli k hraničním plotům, za
které by se nestyděl ani bolševik. Vyhnáni z autobusu se řadíme u okýnka,
abychom zaplatili výstupní poplatek z Emirátů, následně do další řady k
obdržení výstupního razítka. Zpět do autobusu, přejezd na ománskou stranu, kde
vykládáme všechna zavazadla ke kontrole. Po prohlídce lidmi i psem můžeme vše
naložit zpět a přejet k další budově k vyřízení víz. Naše příprava a
argumentace na téma bezplatného vstupu do země je ukončena v několika
vteřinách, prý jsme přiletěli na špatné letiště, které podle jejich místopisu
není v Dubaji. Polemika na téma, že letiště s názvem Dubai World Center asi
bude v Dubaji, nebyla úspěšná, místo toho mi byl ukázán směr k bankomatu.
Nedá se nic dělat, rozpočet na
jídlo padne na razítka. Děti nepřijímají toto sdělení příliš nadšeně.
V Muscatu měl mít autobus podle
jízdního řádu tři zastávky; ta předposlední na letišti měla být naše. Když z
okénka autobusu zahlédnu vzdalující se letiště, tak trochu znervózním a vyrážím
za řidičem. “Ty jsi chtěl na letiště? To jsi neřekl. Zastavím na zastávce a vezmeš
si taxi. Sorry”. Chytáme oprýskané taxi bez taxametru, kde se cena za
svezení domlouvá ústně. Ptám se řidiče, jestli to je v Ománu legální.
“Jasně!”.
Objednání auta na letišti
klaplo, byť jsme byli upozornění, že letiště se pár dní zavírá, takže auto máme
za dva týdny vrátit na nějakém novém, které nemám ani v mapě. To bude ještě
veselé.
Děti padají hlady, tak míříme
naší propůjčenou Toyotou Corolla k bufetu na místním autobusovém nádraží.
Klid při čekání na jídlo naruší jen myšlenka na iPad, který jsem viděl
naposledy v autobuse. Prohledáváním auta se potvrzuje má domněnka - zůstal v
autobuse. Zatímco děti propadají panice, že už nikdy neuvidí Mášu a medvěda, já
přemýšlím kde sehnat nitroglycerin.
Jana bystrým okem zahlédla na
nádraží nějakou budku se stejným logem, jaký měl náš autobus. Třeba nám tam
pomohou. Vbíhám do úřadu a s jistou dramatičností popisuji, co se stalo. Pán
pozorně naslouchá, pak někam zavolá a oznámí mi, ať dorazím za 20 minut, že mi
ho přivezou z depa. A tak se stalo.
S pocitem úlevy dáváme do
navigace cíl Nakhal, kde jsou kousek za vesnicí termální prameny, kde místní
dělají nejen pikniky, ale také očistu těla. Termální tůně s 36 st. teplou vodou
skvěle nahrazují mužům koupelny. Kde se koupou ženy, jsme nezjistili. My jsme
se zde rozhodli také přespat, takže po setmění rozbíjíme stan. Čekali jsme, že
večer se tradiční páteční pikniky nekonají, ale zatím tomu nic nenasvědčuje.
Sic odešly rodiny s dětmi, party mužů zase přicházejí. Jedna taková partička
nás zve k sobě na koberec.
Jsme zavaleni přízní a jídlem.
Možná nás chtějí výkmit a sníst. Ester očividně nemá pud sebezáchovy.
Komentáře
Okomentovat