Máme to štěstí, že se nám již
mnoho let daří zkracovat si zimu někde v teple. Letos jsme si k návštěvě
vymysleli sultanát Omán.
Krom toho, že se podle všeho
jedná o dost zajímavý kout světa, byl dalším důvodem také rozpočet. Dříve jsme
kupovali dvě letenky pro dva ekonomicky aktivní lidi; dnes to jsou čtyři
letenky na jednoho do práce chodícího. Na hranici Ománu se totiž dostanete po
dvou hodinách cesty autobusem z Dubaje, kde se zase dostanete za rozumnou cenu
z blízkých Katowic. Tenhle hrubý scénář, který stál na počátku našeho
rozhodnutí, jsme pak skoro půl roku dále ladili. A těsně před odletem, když už
bylo téměř vyladěno, jsem se od přítele Davida B. dozvěděl, že Dubaj nemá
jen jedno letiště, ale dvě. To klasické (DBX), téměř ve středu města, doplnilo
poměrně nedávno druhé, vzdálené od centra asi 60km. A kde asi letíme my?
Samozřejmě, že na nové Dubai World Center (DWC), jež má ambici stát se
největším letištěm světa a odbavit asi 1/4 miliardy lidí ročně. Ale než se tak
stane a vše se dostaví, lítají zde jen lowcosty a charterové spoje. Itinerář
dostává první trhliny. Rezervovaný hotel, vzdálený jen pár minut od letiště se nám
vzdálil na dvě hodiny cesty hromadnou dopravou nebo hodinu taxíkem. No, co už.
Let bez jídla a pití se trochu
táhl, stejně jako vysvětlování Kristině, že nemůže jít čůrat na travičku.
Letadlo zvládlo let bez jediné ztráty dílu a my jsme tak přistáli v příjemných
večerních 25 stupních. Na letišti už nás čekal jen jeden bojový úkol: získat od
arabského imigračního úředníka do pasu kromě razítka, také nálepku s čárovým
kódem. Existuje totiž jakási bilaterální dohoda, že lidé vstupující do Ománu,
jejichž pas se muže pochlubit razítkem dubajského letiště a onou nálepkou s
čárovým kódem, nepotřebují vízum, které jinak stojí asi 1200 Kč za osobu.
Vybrali jsme si přepážku s
nejsympatičtějším úředníkem, vysvětlili co potřebujeme a pro lepší názornost
dokonce ukázali vytištěný vzor. On chápavě pokrýval hlavou, započal
byrokratickou proceduru a po mnoha minutách nám s úsměvem vrátil naše pasy. Šlo
to překvapivě hladce. Po odchodu jsem letmo prohlédl naše dokumenty, abych
zjistil, že tam žádná nálepka není. Vracím se, reklamuji a dostávám odpověď
“sorry” a k tomu vysvětlení, že tu nálepku určitě potřebovat nebudeme. Lakota
ve mě vře, reklamuji intenzivněji. Přichází nadřízený. Společně se snaží o tisk
nálepky. Systém nelze přelstít, nálepka už nejde dodatečně vytisknout. “Don’t
worry”.
Rezignujeme. Bereme taxi a
jedeme na autobusák zakoupit jízdenku na zítřejší ranní přesun do Ománu. Za
cenu přepravy z letiště kupuji zpáteční jízdenku pro celou rodinu. Buď mají
hodně drahé taxíky, nebo hodně levné autobusy.
Lehce znaven jdu ještě do
obchodu pro nějakou vodu. Nacházím nejen vodu, ale taky plný chlaďák piva mnoha
značek. Únava odchází, vše se v dobré obrací. “Non alcoholic”. Tak super.
Welcome Hotel nabízí příjemné
pokoje a milou společnost několika švábů. Bojová hra v podobě jejich likvidace
děti nadchla. Šest hodin se tady vyspíme, přesuneme pěšky 300 litrů nákladu na
kilometr vzdálenou zastávku a jedeme dál.
Komentáře
Okomentovat