Cestování s dětmi se trochu vymyká zažitému schématu baťužkářů. Pro průzkum ostrova už nevyužijete skútr, ale musíte si půjčit auto. Ubytovaní nemůžete být v lecjaké chatrči, protože děti očekávají obdobnou koupelnu, jakou mají doma.
A aby toho nebylo málo, tak se naše potomstvo rozhodlo, že bude konzumovat pouze krevety.
Mám je rád. Eurocard/Mastercard má rád mě.
Obdobné je to s knihami. Na cestách mi vždy dělal milou spolecnost Jo Nesbø. Autor sice zůstal, ale žánr se nějak pozměnil. Už to nejsou příběhy komisaře Herryho Hola, ale příběhy Doktora Proktora. Místo masových vrahů už jen prdící prášek či kouzelná vana. Někdy se přistihnu, že mě to i baví. První příznaky stařecké demence.
Jak jsem naznačil, k prozkoumání zbytku Ko Changu jsme si museli půjčit auto. Skvělá volba. Thajský sebevražedný způsob řízení, jízda vlevo a cesty široké jak chodníky v Bělském lese. To vše umocňuje fungl nová Toyota, zajištěna mým pasem, na které by jsme neukecali sebemenší škrábanec. Dotaz na dětskou sedačku vzbudil upřímný úsměv. Tohle tady skutečně ještě neřeší.
Jednou z našich zastávek je kupříkladu mangrovníkový háj. Projekt naučných stezek nad vodní hladinou nešetřící betonem ani penězi má drobnou chybičku, zapomněli jej jakkoliv označit. Když už ztrácíme motivaci k dalšímu hledání, povzbuzuje nás Ester: "já bych se bez toho klidně obešla".
Pár roztomilých konverzací s místními, čtvrt nádrže a jsme v cíli. Sami.
Rekognoskujeme zbytek ostrova pro přidanou budoucí návštěvu a večer vracíme auto. Kontrola připomíná prohlídku techniků kriminálky L.A. Jsem dojatý, mám svůj pas.
Ráno se přesouváme k přístavu. A protože zájemců o plavbu je hodně a srdce kapitána není z železa, je rázem v lodi určené pro transport padesátky cestujících asi stovka pasažérů se stejným počtem objemných zavazadel. Namlouvám si, že kapitán je znalý muž a jistě by neriskoval naše životy pro trochu peněz. Z dálky slyším jízlivý smích.
Hodina plavby, několik upozornění posádky, ať se držím ve středu lodi, pokud se nechci převrátit a jsme na další značce našeho hracího pole. Koh Wai.
Z lodi nás vystupuje šest. Očekávané molo schází, přijíždí nás vyzvednout vor. Přehazujeme na nej zavazadla a děti. Zatím co se bavím hledáním kočárku na lodi, rodina se mi vzdaluje. Nechybím jim. Asi jsem jim neměl v jednom panickém stavu prozrazovat PINy ke kartám. Volám dost urputně, tak se vracejí. Možná mě mají rádi, možná jen ten společensky tlak všech přihlížejících.
Koh Wai je krásný.
Malinký, dříve neobydlený ostrov, který obejdete za půl dne dokola. Čtyři možnosti ubytování, jinak nic. Chatka rezervována telefonicky ještě z domova na nás skutečně čeká.
Prostě zařízená, s koupelnou, kterou Ester neocenila. Zato se jí líbila vyhlášená hygienická amnestie. Vlastní bílá pláž a šumění, které uspává i probouzí.
Žádná elektřina pro hosty. Jen tolik, aby ochladili Chang a uvařili jídlo.
Ono to tak nějak stačí.
Komentáře
Okomentovat