Rozechvělé letadlo AirAsia dosedlo v Bangkoku. Pilot pravděpodobně slaví své první přistání, já přežití. V taxíku to není o moc lepší. Řidič hrdě svírá papír s poznámkami z první lekce angličtiny. Neodbytně nám od počátku cesty předvádí své jazykové mistrovství. Předstíráme četbu, hluchotu, demenci, apaticky koukáme z okének. Nepomáhá nic, v polovině cesty se rozhodne, že nás naučí Thajsky. "Same same but different" mi rezonuje v uších po zbytek večera.
Po celodenním sezení v dopravních prostředcích Jana usoudí, že si zasloužíme masáž nohou. Ester jde taky, beztak by byla poslední ze školky bez zkušenosti z reflexní terapie chodidel. Šéfovi pouličního „spa“ oznamuji, že chceme masáž pro tři (three). Navyklý neustále smlouvat, přistupuje po chvíli na nikdy nevyřčenou nabídku slovy „O.K., baby free“. Sleva není zadarmo, je mi přidělena Thajka velmi podezřelých rysů tváře i fyzických rozměrů. Tedy, pokud nebyl otcem Dolph Lundgrren.
Přehlasován dámským zbytkem rodiny nenavštěvujeme následný den mnou navrhovaný Velký palác (tam už jsme přece byli před osmi lety), ale vyrazíme do MBK, největšího nákupního centra východní Asie. Vybírám si šoféra oprýskaného tuk-tuku a jdu smlouvat o ceně přepravy. Za cenu přes půl Bangkoku požaduje 6 Kč. Vysvětlení: cestu bude sponzorovat jeden krejčovský salón, kde musíme strávit pět minut. Bez problému tam nakonec trávíme asi čtvrt hodiny, a to především vysvětlováním, že mnou poptávaný zimní kabát nemůže být pro zimu v Evropě ušitý pouze z kašmíru a hedvábí. Nepochopili.
Prohlídku na 2000 obchodů a restaurací MBK zvládám s typickým mužským nadhledem, přesto navrhuji krátký odpočinek v největším městském parku Lumpini. Výborný nápad, kdyby park nebyl hlavním místem protivládních protestů a kemp demonstrantů. Alespoň jsme dostali, stejně jako všichni ostatní na brikádách, zdarma vodu. Jídlo vypadalo tyky dobře, ale do fronty jsme se nakonec nezapojili.
Ester přes odletem žádá masáž zad. Vyráží s Janou, jdu to rozdýchat Changem.
Po 21 hodinách cesty - a jedním skoro pádem nad Irákem - jsme doma. Venku 13°C, doma o 3 stupně více. Ale zase jsme ušetřili za plyn.
Po celodenním sezení v dopravních prostředcích Jana usoudí, že si zasloužíme masáž nohou. Ester jde taky, beztak by byla poslední ze školky bez zkušenosti z reflexní terapie chodidel. Šéfovi pouličního „spa“ oznamuji, že chceme masáž pro tři (three). Navyklý neustále smlouvat, přistupuje po chvíli na nikdy nevyřčenou nabídku slovy „O.K., baby free“. Sleva není zadarmo, je mi přidělena Thajka velmi podezřelých rysů tváře i fyzických rozměrů. Tedy, pokud nebyl otcem Dolph Lundgrren.
Přehlasován dámským zbytkem rodiny nenavštěvujeme následný den mnou navrhovaný Velký palác (tam už jsme přece byli před osmi lety), ale vyrazíme do MBK, největšího nákupního centra východní Asie. Vybírám si šoféra oprýskaného tuk-tuku a jdu smlouvat o ceně přepravy. Za cenu přes půl Bangkoku požaduje 6 Kč. Vysvětlení: cestu bude sponzorovat jeden krejčovský salón, kde musíme strávit pět minut. Bez problému tam nakonec trávíme asi čtvrt hodiny, a to především vysvětlováním, že mnou poptávaný zimní kabát nemůže být pro zimu v Evropě ušitý pouze z kašmíru a hedvábí. Nepochopili.
Prohlídku na 2000 obchodů a restaurací MBK zvládám s typickým mužským nadhledem, přesto navrhuji krátký odpočinek v největším městském parku Lumpini. Výborný nápad, kdyby park nebyl hlavním místem protivládních protestů a kemp demonstrantů. Alespoň jsme dostali, stejně jako všichni ostatní na brikádách, zdarma vodu. Jídlo vypadalo tyky dobře, ale do fronty jsme se nakonec nezapojili.
Ester přes odletem žádá masáž zad. Vyráží s Janou, jdu to rozdýchat Changem.
Po 21 hodinách cesty - a jedním skoro pádem nad Irákem - jsme doma. Venku 13°C, doma o 3 stupně více. Ale zase jsme ušetřili za plyn.
Komentáře
Okomentovat